Taiji Zlín
Na tomto místě vám představujeme knihu Víta Vojty: Umění tchaj-ťi čchűan
Kniha vymezuje místo tchaj-ťi čchűan v čínské kultuře a mezi bojovými uměními a podává přehled jeho historického vývoje. Současně poprvé přináší původní překlady klasických textů k tchaj-ťi čchűan a mnohé ze zákulisí života starých mistrů. V praktické části pak zpřístupňuje začátečníkům i pokročilým principy a zásady cvičení tchaj-ťi čchűan a čchi-kung tak, jak se v Číně tradují po staletí.
(Vybráno ze záložky knihy.)
Legenda o Čang San-fengovi
Původní předmluva k tchaj-ťi čchűan
Osm bran a pět kroků
Legenda o Čang San-fengovi je sounáležitostí většiny textů k tchaj-ťi čchűan. Jejich odvážnější tvůrci si přimýšlejí a dotvářejí legendu ke své představě, ti slušnější opakují jejich slova. Dokonce po něm pojmenovali styl tchaj-ťi čchűan. Ale je tomu asi jinak…
Záhadný taoista Čang San-feng se objevuje v historických záznamech za dob na konci dynastie Jižních Sungů (1127 - 1279). Narodil se v I-čou v Liao-tung, původně se jmenoval Čang Čchűan-i či Ťűn-š', od dětství se vzdělával v konfuciánské učenosti a v roce 1260 s poctami složil císařské zkoušky. Díky tomu navštívil i Peking (tehdy Jen-ťing) a stal se tam slavným pro svůj literární talent. Na základě absolventského úspěchu byl pak jmenován úředníkem v Čung-šan. Vedle úřednické práce se často vypravoval do hor Ke-chung, centra taoismu, kde se začal vážně zabývat taoistickým učením. Jak šel čas, postavil si chatrč v horách Wu-tang v provincii Chu-pej, kde se věnoval pěstování taa a získal taoistické jméno San-feng (Tři vrcholy, ale objevuje se i verze Trojí bohatství či Tři plodnosti, která je výslovností rozdílná pouze v tónu).
Vypráví se, že byl mistrem několika stylů pocházejících z šaolinské tradice bojových umění, jako byl styl draka, tygra, leoparda a hada. O tom, že taoista Čang San-feng stál u zrodu vnitřních škol (nej-ťia čchűan) se zmiňuje slavný myslitel a historik ranného období dynastie Čching, Chuang Cung-si (1610-1695). Je tomu v Příběhu o Wang Čeng-nan (Wang Čeng-nan čuan) ve sbírce Nan-lej (Nan-lej wen-ťi), kde bojovou školu šao-lin čchűan považuje za vnější bojovou školu a proti ní staví vnitřní bojové školy, principem vycházející z neutralizace dynamické síly a proměn v zápase. Syn učence Chuang Paj-ťia ve své knize Techniky vnitřních škol (nej-ťia čchűan-fa) říká, že to byl právě Čang San-feng, který na základě znalosti šaolinských technik, tyto reformoval a vytvořil vnitřní školu.
Existenci taoisty Čang San-fenga z hor Wu-tang potvrzuje i článek z novin prefektury Ning-po a nakonec i metuzalém tchaj-ťi čchűan, mistr Wu Tchu-nan, bral existenci taoisty jako historickou, i když ji posunul do dynastie Jűan (1280-1368).
Až velmi pozdní ústní tradice poloviny 19. století udělala z Čang San-fenga zakladatele tchaj-ťi čchuan. Vyprávělo se, že taoista obrovského vzrůstu, s dlouhými vlasy a vousy, chodící jako stín nadlidským tempem pohořími stovky kilometrů za den, četl a meditoval v taoistických horách Wu-tang. Při četbě starých spisů jej vyrušil hněvivý křik ptáka, snad straky, snad jeřába, bojujícího s hadem. Taoista vyhlédl z okna chatrče a uviděl ptáka, jak vyzbrojen pařáty častuje hada tvrdými výpady, ale přestože měl navrch, hada nepřemohl. Ten krouživým a měkkým pohybem unikal, ve spirálách se pohyboval dopředu i dozadu a zůstával nezraněn. Pak pták uletěl a had se odplazil. Obraz střetu probudil taoistu a oživil v jeho mysli proměny jin a jang v obrazci tchaj-ťi, načež začal tvořit živý systém bojového umění tchaj-ťi čchűan.
O vznik této legendy se nejspíše zasloužil nález rukopisů mistra Wang Cung-jűe, který jako by nepatřil do okruhu žáků mistrů rodu Čchen z Čchen-ťia-kou, jediné tehdy existující kolébky tchaj-ťi čchuan. Takže především žáci Wu Jű-sianga, který nalezené rukopisy seřadil a komentoval a žáci Jang Lu-čchanova rodu dále šířili tvrzení o starobylém původu tchaj-ťi čchuan, který začal u záhadné postavy taoisty Čanga, šel dále přes mistra Wang Cung-jűe, o němž se též soudilo, že žil kdesi v dávnověku a jeho žákem mohl být Ťiang Fa, který pak teprve učil mistra Čchen Čchang-singa ze čtrnácté generace rodu Čchen. Když si uvědomíme, že se v tehdejší Číně chod času počítal podle císařských dynastií, ty dále na vládu nastupujících panovníků a ta dále na jednotlivé éry vlády, tušíme, jak obtížná musela být orientace v letopočtu dlouhém čtyři tisíce let. Dalším souvisejícím problémem byla pologramotnost a negramotnost většiny obyvatelstva, které se opíralo o ústní tradici vyprávění moudrých, nadto čínská kultura vždy stála na starých vzorech...
Legenda o zrození tchaj-ťi čchűan přes taoistu Čanga je tak překvapivě mladá. I Li Ji-še v "Krátké předmluvě k tchaj-ťi čchűan" z roku1881 praví, že "zakladatel tchaj-ťi čchűan je neznámý". Slavní dějepisci čínských bojových umění, Tchang Chao a Sű Čen, při svých výzkumech v třicátých letech 20. století na žádnou ústní ani písemnou tradici k Čang San-fengovi nenarazili.Rodiště Tchaj-ťi-čchűan, vesnice Čchen-ťia-kou, do té doby příběh Čang San-fenga neznala. A tak lze tušit zajímavou historickou smyčku, která nejspíše spojila uměním geniálního, leč písemností prostého mistra Jang Lu-čchana s osudy rodiny vlasteneckých intelektuálů Wu. Jang Lu-čchan se poté, co opustil Čchen-ťia-kou, do svého příchodu do Pekingu setkal s Wu Jű-siangem a od něj příběh nejspíše vyslechl, neboť v Čchen-ťia-kou to podle všeho nebylo. O Jangovi bylo známo, že byl spíše pologramotný, naopak Wu Jű-siang byl z intelektuálské rodiny a náležitě vzdělán. Lze tedy očekávat, že příběh předávaný sečtělým vzdělancem s patřičnou grácií jej jistě oslovil, a tak jej pak rod Jangů přijal za vlastní. Po druhé linii byla legenda šířena v rodině Wu, ale přímočaré vyjádření synovce Li krátce po Wu Jű-siangově smrti, nabízí domněnku, že Li legendě nevěřil a za života strýce ji akceptoval spíše ze zdvořilosti. Asi nebude na škodu si připomenout Rukopis Královédvorský a zelenohorský z našich dějin, které jako padělky sloužící vlasteneckým pocitům národa v těžké době se této legendě pozadím blíží.
POZNÁMKA: Potulný Čang San-feng je z konce dynastie Jižních Sungů (1127 - 1279) /(objevuje se i snaha
umístnit jej do dynastie Ming (1368 - 1643), kde měl žít v období 1391-1459 viz The Origin of Tai Chi
Ch'uan, Part I. Black Belt. Vol.2, No.5 (září, říjen 1964)/
Tchaj-ťi čchűan se traduje od Čang Čen-žena. Pocházel z I-čou v Liao-tung(1), měl taoistické jméno San-feng, žil na konci dynastie Sung. Byl vysoký 7 stop(2) , s dlouhými končetinami a uvolněným držením těla, vážné, ale laskavé tváře, s vousem dlouhým jako kopí(3). Vlasy měl na vrcholu hlavy svázané do uzlu, v zimě v létě se chránil jen bambusovým kloboukem, v ruce nosíval taoistický bičík z žíní, za den urazil tisíc mil. Na počátku éry Chung-wu (1368-1399)(4) přišel do Šuských hor Tchaj-che(5) věnovat se sebekultivaci, v Sű-kung(6) si postavil chatrč a ve studiu klasických knih se zdokonalil tak, že je mohl recitovat. Ve 27. roce éry Chung-wu (1394) zase přišel do hor Wu-tang v Chu-pej a neúnavně tam hovořil o starých textech se spoluabsolventy státních zkoušek. Když si jednoho dne v pokoji četl, ptactvo, které si zpívalo v zahradě, se náhle rozkřičelo. Čang Čen-žen vyhlédl z okna, v zahradě na smrku seděl pták a jako orel hleděl dolů. Na zemi ležel zkroucený dlouhý had a patřil nahoru. Obě zvířata se spolu střetla, pták zakřičel a sletěl dolů, rozevřel křídla a bil jimi. Dlouhý had rychle pootočil hlavu a vyhnul se křídlům ptáka, ten znovu vzlétl na strom. Okamžik se tam zlobil, pak zase slétl a bil křídly. Dlouhý had se vlnovitě plazil, hbitě uhýbal lehkým tělem a stáčel se do klubka, tak to šlo mnohokrát a had nebyl zasažen. Pak Čang Čen-žen vyšel ven, pták uletěl, had se odplazil a on v tu chvíli pochopil. Že je třeba točit se jako tchaj-ťi, že měkké přemáhá tvrdé. A tak vycházeje z proměn tchaj-ťi, vytvořil základní zásady stylu tchaj-ťi čchűan, způsoby pěstování tělesné esence ťing, vitální energie čchi, duchovní energie šen(7), dále tezi o růstu a zániku pohybu a klidu, shodující se s teorií Knihy proměn I-ťing. Proto se jeho učení traduje tak dlouho a jeho přínos je tak veliký. Pekingský taoistický Chrám bílých oblaků (Paj-jűn kuan) dodnes uchovává svatou podobu Čang Čen-žena, které je možné se v uctivosti poklonit. (Vybráno z Jang Čcheng-fuova díla "Praxe Tchaj-ťi čchűan")
Poznámky :
1. I-čou v Liao-tung - Liao-tung je oblastí v severovýchodní Číně, leží na východní straně řeky Liao, v
provincii Liao-ning a jižní části provincii Ťi-lin, byla správní oblastí, komanderií a později provincií.
I-čou - dnešní Fu-sin na sever od vsi Tcha-jing-c'.
2. stopa - čch', délková jednotka, 0.333 m.
3. kopí - původně ťi, dřevcovitá zbraň zakončená hrotem kopí s bočním ostřím ve tvaru půlměsíce, tedy
druh sudlice.
4. éra Chung-wu - první období vlády dynastie Ming. Trvalo 31 let, v letech 1368-1399. Pokud se Čang
Čen-žen narodil na konci dynastie Sung, muselo mu být v době příchodu do hor Tchaj-che už aspoň 116 let.
Nicméně i jeho taoistický přívlastek Čen-žen (doslova "opravdový člověk") napovídá, že to nebyl obyčejný
člověk.
5. hory Tchaj-che - ve střední oblasti dnešní provincie S'-čchuan, jižně od soutoku řek Fu-ťiang a
C¨-tchung.
6. Sű-kung - neidentifikováno.
7. Ťing, čchi, šen - tři substance taoistických cvičení, které v sobě cvičící budoval a rozvíjel.
Ťing je živočišnou esencí organismu, respektive jeho semenem, čchi - vitální energie tvoří jeden celek s
krví. Obě složky proudí po svých drahách, krev je jinovou a čchi jangovou částí. Šen je nejvyšší,
duchovní energie. Pořadí těchto tří terminů udává tedy i jejich úroveň a posloupnost.
Osm technik tchaj-ťi čchűan: odstředivé pružení (jih), tahání (západ),
strkání (východ), potlak (sever), strhávání (severozápad), roztržení (jihovýchod), loket (severovýchod),
opření (jihozápad) - odpovídá světovým stranám.
Osm trigramů kchan, li, tuej, čen, sűn, čchien, kchun, ken - je osmi branami.
Světové strany a osm bran - jsou principem cyklických proměn jin a jang, které se završí a znovu začínají,
jdou spolu s tím. Proto čtyři přímé a čtyři šikmé směry není možné neznat.
Odpružení, tahání, strkání a potlak jsou čtyřmi přímými technikami. Strhávání, roztržení, loket a opření
se jsou čtyřmi šikmými technikami. Spojme techniky šikmé a přímé a dostaneme trigramy bran a směrů. Tělem
rozdělit kroky a je-li pět živlů v mysli, umožní to kontrolovat osm stran. Pět živlů, to je postup (oheň),
ústup (voda), obrat vlevo (dřevo), otočení vpravo (kov), setrvání uprostřed patří půdě. Tak je postup a
ústup krokem vody a ohně. Obrat a otočení krokem kovu a dřeva. Půda středu je osou podstaty. V sobě máme
osm trigramů, v chůzi pět živlů. V rukou osm, v nohou pět, jejich součtem je třináct. Tak třináct principů
vychází z přirozenosti a jejich jméno zní: Osm bran a pět kroků.
Osm trigramů a pět živlů jsou dobrodiním tvořícím oporu lidskému životu. Nutné je nejprve ujasnit si kořen dvou slov - vnímání pohybu. Poté, co se získá vnímání pohybu, až pak lze porozumět síle. Až po porozumění síle lze dosáhnout duchovní jasnozřivosti. Takový je počátek užití. Je třeba znát vnímání pohybu. Přestože od přírody máme takovýto dar, je stejně velmi obtížné získat to do sebe.
Člověk je zrozen, je na samém počátku. Oči mohou vidět, uši slyšet, nos čichat, ústa jíst. Barvy, zvuky, vůně, pachy, pět chutí, to vše přirozeně vnímá, přirozeně je mu to dáno. Jeho ruce mávají, nohy tančí, je danou schopností čtyř končetin, že mají přirozený dar pohybu. Domysleme to. Je to člověk, který bez příčiny je naturelem blízko, zvyklostmi však daleko, a tak ztrácí, co mu je přirozeně dáno. Je třeba se hluboce zamyslet nad naší přirozeností. Nelze dosíci bojové zdatnosti bez hledání původu pohybu, jako nelze dosíci vzdělanosti bez získání podstaty vnímání. Je to teprve pohybem a vnímáním. Cvičit a poznávat, hýbat se a cítit. Bez cvičení není poznání, bez pohybu není cítění. Pohyb dosáhne vrcholu a stane se cvičením, pocit dozraje a stane se poznáním. Cvičení a poznání je snadné, avšak hýbání a cítění je obtížné. Nejprve usilovat o vlastní vnímání pohybu. Získat jej do těla. Sám být pak schopen porozumět druhému. Pokud se usiluje nejprve o porozumění druhému, nejspíše ztratíme sami sebe. Nelze neznat tento princip! Na jeho základě lze pak porozumět síle.
Slepením čan nazýváme zvednutí a vytažení do výšky.
Lepením nien nazýváme setrvání u druhého, točení se kolem něj.
Spojení lien, to je odložení sebe a nevzdalování se druhému.
Následování suej je odpověď na pohyb toho druhého.
Poznání, jak vnímá pohyb ten druhý, není možné bez jasného pochopení slepení, lepení, spojení a
následování. Ale toto umění je také velmi jemné.
Přetlačováním ting nazýváme přemíru.
Splasknutím pien nazýváme nedosažení.
Ztrácením tiu nazýváme opuštění.
Odporováním kchang nazýváme přespřílišnost.
Chceme-li porozumět chybám v těchto čtyřech znacích, tedy je to neporozumění slepení, lepení, spojení a
následování, neporozumění vnímání pohybu. K zahájení studia cvičení s protějškem tohoto nelze neznat a
tím více nelze neusilovat o odstranění těchto chyb. To je to obtížné! Slepit, lepit, spojit a následovat
a přitom nedopustit přetlačování, splasknutí, ztrácení a odporu. To je to nesnadné!
Přetlačovaní, splasknutí, ztrácení, odporování, je ztrátou při cvičení s protějškem. Proto je nazýváme chybami, protože když jsme ztratili slepení, lepení, spojení a následování, jak dosáhnout vnímání pohybu? Jak být schopen při neznalosti sebe porozumět tomu druhému? To, čemu se říká postavit se protějšku, znamená neužívat vůči druhému přetlačovaní, splasknutí, ztrácení a odporování.
Knihu Umění tchaj-ťi čchűan vydal v roce 2001 Vladimír Kvasnička, nakladatelství Vodnář. Citované části knihy uveřejňujeme s laskavým svolením autora.